Zpět
                                                                                                                                         Foto na Rajče.net >>>
 

                                                                           Duben   2010
    Tak tu máme Velikonoční pondělí, páníček byl v práci a tak jsme vyrazili navštívit naše malé páníčky k nim domů a pak na Velikonoční
         trhy na náměstí. Já jsem už u nich byl, když jsem byl malý, ale Awashi ještě v paneláku nikdy nebyl. Navíc tam na nás čekali dva kocouři,
         kteří nepatří do naší smečky a to by mohl být problém.
           Vyrazili jsme ráno, prošli přes kilometrovku, kde loni páníčci málem nechali plíce při Běhu po šesti. Pak už se muselo městem, ale
         na to jsme zvyklí. Došli jsme do sídliště, a pak do druhého patra po schodech, výtah jsme nezkoušeli, to by byl pro nás asi šok a navíc
         bychom se do něj asi všichni tři nevešli. Schodiště se nám moc nelíbilo, pořád dokola a nic kolem. Pak jsme slyšeli, jak na nás volá malej
         páníček...to bylo radosti, ale velký překvapení, nevěděli jsme, kam jdeme a kdo tam bude.
           V bytě se nám moc nelíbilo, velké horko a strašně malý prostor, prostě tady doma nejsme. Hned v předsíni na nás čekal jeden z
         kocourů, panička trnula, ale my byli absolutně vzorní, dělali jsme, jako když jsou naši. Známe totiž jejich pach a to dokonale....taky jí
         to mohlo napadnout.
            Za chvíli se vyráželo na trhy. Cestou jsme potkali několik zvířat, které neznáme. Nejdřív zvěřinec z cirkusu a na náměstí ovečky a
         kozy. Chovali jsme se na jedničku, nechtěli jsme nic sežrat. Tam jsme taky potkali několik (paničky) známých a kamarádů, které léta
         neviděla, je to jasný, je pořád v práci a když náhodou ne, tak lítá s náma po lesích a ne po návštěvách. Všem jsme se moc líbili, ale báli
         se nás, teda aspoň někteří.
            Pak už jsme se šli podívat na budování nového parku, mimochodem je tam Mlýnská strouha plná vody a z toho byl Awashi nadšený. Až to
         bude celé hotové, bude tam moc krásné. Prošli jsme kolem fotbalového stadionu, kde se konali policejní manévry. Bylo nějaké utkání, při
        kterém fanoušci rozbili pivovarskou restauraci Na Spilce, tam odtud jsme startovali loni Prazdrojský korbel, jeden z mnoha pochodů,který
        jsme šli s Ayrinkou.
        Už jsme toho měli dost a tak malí páníčci odešli za svou zábavou a my klusali domů.
     


                                                                                      Reportík z  Aprílové noční  dvacítky

            Tak konečně jdem s Ayrinkou další pochod Aprílovou noční dvacítku, poslední dobou nám to moc nevycházelo. Takřka do poslední chvíle
        jsme nevěděli, jestli jde i Ayrin. Šel s námi i náš velký kamarád Péťa, který nakonec vyfasoval našeho stařečka Čipa.
        Start i cíl byl kousek od nás v jedné ze škol. Tam jsme v pohodě došli pěšky. Po zaregistrování,kdy jsme se přihlásili na trasu 10 km,jsme
        dostali první šok. Na začátek každé trasy turisty vezl autobus, to jsme vůbec netušili. Nicméně jsme statečně vyrazili na zastávku, já už busem
        jel několikrát, Čip také, ale pro Ayrin s Awashim to byla premiéra, kterou ale zvládli na jedničku. Já se trochu stranil kolektivu a šel jsem i s
        paničkou až dozadu, kde jsem suverénně vylezl na sedačku, no prostě jako doma, néééé.
            Zatím vše probíhalo dobře, ještě bylo dost světla a tak šlapalo na Chlum celkem v pohodě, jen cestou jsme potkávali hodně psů na volno.
        Na rozhlednu jsme došli už skoro za tmy. Po nezbytném razítkování a občerstvení jsme zpátky lesem klusali zcela potmě. To už taková zábava
        nebyla, teda podle páníčků, nám se to líbilo moc. Většinou všechny vedu, rád jsem všude první, ale panička zapoměla,jaký jsem stopař a zvířátka
        většinou nechodí po cestách jako lidi. Tak se stalo, že jsem je několikrát zavedl mimo cestu a vůbec jim nepomohlo, že měli baterky, navíc v če-
        lovkách vypadali jako blázni. Copak nemají čich jako já??? Asi ne, jinak by chápali, že v tom křoví a ostružinách bylo před chvílí zvířátko a šli by
        tam dobrovolně taky. Nakonec cestu našli, ale rozhodně ne naší zásluhou, nám se líbilo víc v v lese.
            Pak už trasa vedla celkem schůdnou, ale hlavně nám dobře známou cestou. Známou natolik, že jsme nešli podle propozic, ale podle vlastního
       uvážení, tím pádem jsme nestihli jednu kontrolu, jelikož jsme si trochu zašli. Což nám čtyřnohejm moc nevadilo.
            Konečně jsme se zase ocitli v civilizaci, teda městě a tam jak známo funguje veřejné osvětlení, to už na cestu viděli i naši dvounožci. Do cíle
       jsme dorazili skoro ve 12 v noci. Bylo tam celkem dost živo a ještě po nás chodili další účastníci. Měli jsme trochu obavy, jestli nám uznají trasu,
       když nám chybí jedno razítko, ale turisti jsou skvělý lidi a tak jsme diplom dostali.
       Tímto chcem poděkovat Péťovi a oběma holkám, že vydrželi a došli. Ono jim totiž ani nic jiného nezbývalo, dojít se prostě musí. Největším hr-
       dinou nočního pochodu byl vyhlášen náš dědeček Čipulín. Dokázal bez problémů stíhat nás i dvounožce. 
       PS: Páníček si pořídil krokoměr, protože nevěřil propozicím a vždy po každém pochodu tvrdil,že naběhal víc,než mu napsali na diplom. A hádejte
       co: Ušel s námi podle měření 12,3 km a diplom dostal na 10 km.Když vezmeme cestu na start a od cíle domů, tak ti pořadatelé mají pravdu.


                                                                                      Co jsme stačili nafotit uvidíte na Rajčeti......
                                

 

 


                                                                                                              Zpět